Světlo na okně Sudkova ateliéru, Funkeho kompozice ze skla a stínů: fotografie dokázala proměnit skutečnost dávno před nástupem digitálních technologií. Dnes může obraz vypadat jako fotografie, i když zobrazená scéna nikdy neexistovala. Výstava Pixely a poetika: Sudek, Funke a vliv nových technologií na vývoj fotografie propojuje tyto odlišné způsoby tvorby a ptá se, co na obrazech vidíme — a proč jim věříme.
Fotografie nikdy nebyla pouhým otiskem reality. Fotograf volí námět, výřez, světlo i okamžik, kdy stiskne spoušť. Dávno před digitálními úpravami bylo možné obraz proměnit inscenací, dvojexpozicí, fotomontáží nebo při práci v temné komoře. Takový zásah mohl klamat, ale také vyjádřit osobní pohled.
Sudek nacházel poezii v obyčejných předmětech, tichu a proměnách světla. Jeho zátiší a pohledy z ateliéru připomínají plynutí času a sílu vzpomínek. Funke ze skla, stínů a pečlivě uspořádaných tvarů vytvářel přesné kompozice, v nichž zkoumal možnosti fotografie. Každý k obrazu přistupoval jinak, oba však vycházeli ze světa před objektivem.
Generativní technologie tuto vazbu mění. Lenka Hámošová záměrně přerušuje trénink obrazových modelů a vytváří nejednoznačné postavy a scény. Barbora Trnková a Tomáš Javůrek zkoumají, jak mohou generované obrazy upevňovat i zpochybňovat představy o identitě a ženskosti.
Syntetický obraz může působit jako záznam události, která se nikdy nestala. Takové obrazy se mohou rychle šířit a ovlivňovat, čemu lidé věří. Výstava Pixely a poetika se proto ptá, jak si obrazy získávají naši důvěru — a co se stane, když je považujeme za důkaz.
Výstavu pořádá České centrum New York s laskavou podporou Nadace PPF a New York Public Library.
Vystavující umělci: Josef Sudek a Jaromír Funke (díla ze sbírek PPF Art), Barbora Trnková, Tomáš Javůrek a Lenka Hámošová. Další jména budou oznámena později.
Kurátorka: Johana Rittmeyer
Architektura výstavy: O plus M studio
Grafický design: Colmo Studio
Produkce: Sandra Karácsony
Josef Sudek (1896–1976) byl český fotograf proslulý poetickým zachycením světla, atmosféry a všedních předmětů. Vyučil se knihařem, později vystudoval fotografii na Státní grafické škole v Praze a věnoval se volné i užité tvorbě. Jeho osobitý pohled se uplatnil v záběrech Prahy, zátiších i komorních cyklech, jako jsou Okno mého ateliéru a Skleněné labyrinty.
Jaromír Funke (1896–1945) byl český fotograf a jedna z předních osobností meziválečné avantgardy. Jeho tvorba zahrnovala piktorialismus, konstruktivismus, surrealismus i sociální dokument a soustavně prověřovala výrazové možnosti fotografie. V pečlivě komponovaných zátiších pracoval s obyčejnými předměty, sklem, světlem a stínem. K jeho nejvýznamnějším experimentům patří cyklus Abstraktní foto (1927–1929).
Barbora Trnková (*1984) je česká umělkyně, fotografka, výzkumnice a kurátorka působící v Brně. Zkoumá, jak fotografické a digitální technologie přejímají a upevňují dominantní pohled na svět. Vychází z glitch feminismu a intersekcionality a zdůrazňuje perspektivu přeživších i těch, jimž je upírána lidská důstojnost. Svůj umělecký výzkum rozvíjí v publikaci The Look of the Internalized Machine Gaze.
Tomáš Javůrek (*1983) je český umělec, programátor, výzkumník a kurátor zaměřený na digitální média, umělou inteligenci a síťové systémy. Prostřednictvím experimentálních nástrojů, platforem a výstav zkoumá politické souvislosti výpočetních systémů a mocenské vztahy vepsané do technologií. Od roku 2010 spolupracuje s Barborou Trnkovou v autorské dvojici & (ampersand). Společně také spoluzaložili experimentální výstavní platformu ScreenSaverGallery.
Lenka Hámošová (*1988) je slovenská vizuální umělkyně, designérka a výzkumnice působící v Praze. Zabývá se tím, jak umělá inteligence proměňuje tvořivost, autorství a vnímání. Experimenty s generativními modely propojuje s participativními metodami společné tvorby člověka a AI. Spoluzaložila festival Uroboros a iniciovala pražská setkání Creative AI Meetups, která poskytují prostor pro kritickou diskuzi a společné experimentování s novými technologiemi.
Trevor Paglen (*1974) je americký umělec, který propojuje fotografii, sochařství, investigativní výzkum a technické obory. Zabývá se sledovacími technologiemi, umělou inteligencí a státním utajováním a zviditelňuje systémy, které obvykle zůstávají skryté. Vystavoval mimo jiné ve Smithsonian American Art Museum, Fondazione Prada a Barbican Centre. Získal stipendium MacArthurovy nadace a v roce 2026 cenu LG Guggenheim.
Jon Rafman (*1981) je kanadský umělec, filmař a esejista, který zkoumá vliv digitálních technologií na paměť, identitu a prožívání. Čerpá z internetových subkultur, virtuálních světů a videoher a sleduje, jak se stírají hranice mezi životem na internetu a mimo něj. Za film Punctured Sky (2021) získal v roce 2022 na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterdamu cenu KNF udělovanou nizozemskými filmovými novináři.
