Volal trochu užaslý kolega z rozhlasu, že mluvím na Radiožurnálu o amerických povodních v souvislosti s rájem. Nedošlo mi to, nemluvil jsem pochopitelně o zaplaveném ráji v New Yorku, ale o městečku Žito tedy Rye ("Ráj"), kde to smetlo během pár nočních hodin ze středy na čtvrtek bytí i živobytí tisíců lidí a také rodiny Kotyzových. Nebyl to ráj, bylo to pravé peklo, kdy celou čtvrť u říčky bleskově zaplavila kalná proudící voda. Nikdy tu nespadlo z nebe tolik vody naráz.
Zrovna jsme, jak už asi víte, chystali fundraisingový koncert na to naše společné multimediální rekviem za oběti 9/11 před dvaceti lety. Ještě před tou strašnou průtrží mračen historických proporcí jsme ke Kotyzům přivezli z letiště houslistu Ivana Ženatého a už za smršti, ale ještě bezpečně a před uzavřením letiště, přistál na Newarku také pianista David Kalhous.
V ranním šoku po povodni ze středy na čtvrtek, kterou uprostřed noci provázely zvuky domovních alarmů a která zaplavila až do tří metrů přízemí a auta a která zkázu dokonala jemným toxickým bahnem, jsme Ivanův a Davidův koncert napřed zrušili. Měla se na něm sejít honorace Rye, VIP z New Yorku, diplomaté a přátelé, kteří pomáhají financovat nákladný videomapping na hudbu Juraje Filase. Bylo nemyslitelné, že by se koncert konal a ve vyhlášeném výjimečném stavu na něj někdo přijel.
Během dopoledne mně zlomení Kotyzovi téměř plakali do telefonu a fotografovali škody pro pojišťovnu. Dům jim vydržel, protože ho nechali zvednout už po povodni kdysi, ale vše dole, už připravené na domácí koncert a následnou slavnostní zahradní party, bylo pryč.
Ke Kotyzům zamířila pomoc, začalo se vyklízet a mezitím se stalo něco, co charakterizuje vůli a nezlomnost této krajanské česko-slovenské rodiny. Když Marta Kotyzová rušila dodávku židlí z místního golfového klubu na náš koncert, tak najednou zjistila, že manažerka klubu je Slovenka jako ona. Slovo dalo slovo a u telefonu v obýváku, jen pár metrů nad zdevastovanou ulicí a přízemím, vznikl plán, že se koncert konat bude, a to jen pět minut odsud v exkluzivním klubu na kopečku, který zůstal široko daleko jediným ostrůvkem normálnosti, nezasažený potopou.
Jakmile bylo nalezeno nové místo na koncert, začal se sestavovat tým dobrovolníků na druhý den, který bude dělat chlebíčky. Standa Kotyza se jal chystat, z před povodní uchráněného masa, srnčí na červeném víně. Jakoby se nic nedělo, jakoby ani neprožili hororovou noc před pár hodinami.
Také Vám to hlava nebere? Rodina, která před pár okamžiky přišla o všechna soukromá i firemní auta a o velkou část movitých věcí, začala hledat obří hrnec na srnčí guláš pro hosty koncertu.
Když jsem z New Yorku do Rye v pátek po poledni přivezl Davida Kalhouse, tak Ivan Ženatý už pilně cvičil Bacha, kterým chtěl večer překvapit na koncertě. Jel jsem se podívat do toho klubu a spadla mi čelist. Jeden blok od míst, kde se povalovaly zničené automobily a zmožení lidé vláčeli před domy promočené věci, stála nádherná budova u golfového hřiště, uvnitř vybavení jako na zámku a tam už chystali stoly a klavír na večerní koncert.
Navezli jsme tam vpodvečer jídlo a pití od Kotyzů ve chvíli, kdy první popelářské vozy odvážely od domu první hromadu harampádí, které bylo ještě včera vybavením na koncert.
Pak se šli všichni převléct a z horního patra přišel David a Ivan v oblecích, pan Ženatý s houslemi ve futrálu a dcery Kotyzů ve večerních róbách. Normální scéna rodiny, která se chystá do společnosti, že ano. Když jsme ale otevřeli dveře domu a mělo se jít do auta, opět jsme viděli tu spoušť a všichni doslova přeskakovali zbytky bahna a hromady odpadu.
Koncert se ale nakonec nekonal jen v Rye, ale pro nás v ráji skutečném. Ani ne 48 hodin po tragédii, při níž tady naštěstí nikdo nezahynul, předstoupila Anička Kotyzová před asi 70 hostů ve velkém sále Apawami Clubu a uvedla představení, které během posledních dvou dnů dostalo několik dalších významů. Hlavně nás spojilo a posílilo. Byl to velký a silný zážitek.
Děkuji všem, kteří nám pomohli. Když jsem od Kotyzů včera Ivana Ženatého odvážel zpět na letiště, viděl jsem tu rodinu nesmírně unavenou, ale šťastnou, že slíbený koncert, který je předzvěstí našeho pietního rekviem příští týden, mohli uskutečnit a že se povedl. Díky muzikantům, že to nevzdali! Díky těm, kteří finančně přispějí! A že jsou fotky rozmazané?! Nedivte se, klepaly se mi ten večer ruce..
